Snil Achmet, Fatima ku jeho loži
že přišla jako vždycky s číší vína,
leč smích jí náhle na rtu uhasíná
a ňadro chví se, kam svou hlavu složí.
Snil, její lokty jsou dnes ostré hloží
a doušek vína pálí; těžká, líná
je hlava, údy mdlé strach divý spíná,
i umřel; jde před soudný stolec boží.
V tom vzbudil se. Fatima před ním stojí
a vína číš mu podává jak denně;
i váhá Achmet chvíli v těžkém boji.
Však Fatu neujdeš, si v mysl vštípil
co malý hoch – ač zřel, jak třásla ženě
se bledá ruka – usmál se a vypil.