„Tak, na tvé písni vše by hezké bylo“ –
nejeden poslouchám hlas kritický –
„tak leccos by v tvé písni okouzlilo,
zní leccos vzdušně, prostě, básnicky,
ba v prostotě jsi skoro klassický;
jen jedno nezřím, nálad jednu pásku:
tu klidný jsi, tam bouřný, mystický“ –
Jsem vždycky týž, nechť stokrát měním masku!
Tkám v píseň vše, čím srdce zabloudilo
a čím se lidské zachví na vždycky,
rád, jestli něco pravdivého skrylo
ať v módní frak či peplos antický.
O holi jdu, nevzlétám nadlidsky...
Za motiv nejmenší dám všecko v sázku,
však s básní svou se nedřu fysicky –
jsem vždycky týž, nechť stokrát měním masku!
Mám barvy rád, mně v nich se zalíbilo,
rád motiv perský mám i biblický,
leč v čem mé ryzí české srdce bilo,
že přemohlo i žár můj tropický
a vyznělo i přes škleb cynický,
to kladu nejvýš, největší svou lásku
tam vdech jsem, slední rytíř blanický, –
jsem vždycky týž, nechť stokrát měním masku!
Vším chvěji se, jsemť právě Vrchlický.
To, čtenáři, vem sobě za pomlázku:
vždy česky vroucí, modní, sapfický –
však vždycky týž, nechť stokrát měním masku!