Za kresby, rýmy, duchaplné řádky,
jež sympatií a rozmarem dýší,
na sklonu svojí smutné čtyřicátky,
než dythiramb se v elegii ztiší,
vám tento pozdrav z hlubin duše píši!
Vám, děti Apolla, jímž rozváty
sny mládí nejsou, vám v zdar zvedám číši
ve vlhkém koutě Mahabharaty.
Již vykřesáte jiskru z každé látky
ve města hluku i vsí ve zátiší,
již znáte lásky velký příval sladký
a znáte touhu, stále letět k výši,
že váš zrak od hvězd šosák nerozliší,
Vy s bohatými vidin poupaty,
ó pijte – králi v myšlének svých říši –
ve vlhkém koutě Mahabharaty!
Ať žijí dále o umění hádky,
ať zasměje se každý, kdo je slyší,
ať rostou pruty na šosáků spratky,
na staré sovy, na mudrácké myši!
Ať v prvním paláci, ať v slední chýši
dál bují uměn poklad bohatý,
tkán v mramor, tóny, v pergamen a v plyši –
ve vlhkém koutě Mahabharaty.
Zhyň nesvár, z něhož zášť a závist čiší,
však lijavcem se sypte dukáty
vám v kapsy, Tomášští Vy svatí mniši,
ve vlhkém koutě Mahabharaty!