Ve hloubi lesa na skal kraji,
kde roste střemcha, hloh a bez,
pod zemí studánka se tají,
neznámý pramen zpívá kdes,
bez pohnutí mu slouchá les.
Zrak nadarmo se v skály kloní,
kol trávy klas a rudý vřes –
a vlny zvoní, zvoní, zvoní.
V kmen shnilý jahod rtíky plají,
a pryskyřník a zvonek, sléz,
a vedle v lomu šípky zrají
a skálu tmavý břečtan slez
a zakryl její příkrý tes.
Kol motýl se a vážka honí,
a v křoví sotva ptáček hles,
a vlny zvoní, zvoní, zvoní.
Kde je ten pramen? Kolem tkají
balvany neprostupnou mez,
on zpívá dál a jako v báji,
tu slyšíš jásot, smích a ples,
a rolniček a zvonků směs!
Dlaň poutníka jej nezacloní,
by krůpěj z něho k ústům vznes,
jen vlny zvoní, zvoní, zvoní!
Kéž, pěvče, studánka se roní
ti v srdci v žití shon a děs,
a mírem zvoní, zvoní, zvoní!