Jej všichni máme v srdci svém, je naším ostnem, naším snem, nám v srdcích stále hoří, ba sám to srdce tvoří.
Jej neuhasí moří tok. Za rovník zanes' bludný krok, až k točen dojdi ledu – on hoří srdce v středu.
Buď jakékoliv víry syn, kdos Čech, nevyrveš ze hlubin žár jeho blýskající, vždy nový, tryskající.
Jej třeba zdeptá nový čas, však z popela on šlehne zas nebeskou rudou růží ve čackých ňadrech muži.
Nechť rozvlní se splavem vod, stem cizích nauk, cizích mÓd – všem ucho propůjčíme – leč oheň dál v nás dříme.
Vše vidět, vědět, zkusit, znát! V sled každý navrátí se rád a v srdce své se vnoří, kde onen oheň hoří.
Co mohlo přijít – přišlo již, my snesli každou ránu, tíž, ba kámen sami v hrobě jsme navalili sobě.
Však oheň v srdcích dále plál, a kámen puk', led srdcí tál pod ohně velkým žárem, až střetli jsme se – s jarem.
Zvěst dí, že v ňadrech země tak plá věčný oheň – jistě znak je toho, jejž my máme, na němž se ohříváme.
Plá sta let – bude tisíce. Jest z jedné velké hranice, na březích stála Rýna, nám v srdcích – nezhasíná.
Nejčistší srdce splálo v něm, svůj žár nám dalo odkazem a jeho tvůrčí síla se věky obnovila.
Z nás každý, kdo je dobrý Čech, má aspoň jiskru ve ňadrech, a ví, že tou jen žijem, se o svůj život bijem!
Tak, svatý ohni, dále plaň! Myšlenky světlem zahřej skráň a dělnou učiň mozolnou a uhnětenou českou dlaň!
Cookies on Poetry Cove