V bezlistých stromech jak to stená!
jak s oblohy se sype sníh!
rampouchů stříbrem přetížená
spí malá chata v závějích.
Jí v okénku se paprsk mih,
pad v květ a stéblo, zvonek, klas,
jež na tabulky vetkal mráz,
jak hvězda hrál, jak jisker řada;
teď zmizel, trysk a opět zhas –
Sníh stále padá, padá, padá.
Šla kolem se světlem tam žena?
Či z krbu rudý žár se zdvih?
Sním. – Pryskyřicí nasycená
louč praská v jisker kotoučích,
to duše stromů prchá z nich!
Teď dvéře otevřeny v ráz,
slyš, s pláště sníh si kdosi střás,
juž vstříc mu běží žena mladá.
To on! – Ty kroky! a ten hlas! –
Sníh stále padá, padá, padá.
Svět jedna tůně zamlžená,
kde západ, sever, východ, jih?
V led tuhne řeky kalná pěna,
a v pustém poli v sněhu rýh
tlum koroptví se krčí tich.
K té chatě sněním těkám zas.
Jak tráví večery tam as?
Zda ona má jej vskutku ráda?
Jak přejde jim ten zimní čas? –
Sníh stále padá, padá, padá.
V tmu jizby z duší proudí jas,
on rozplítá jí zlatý vlas,
rty ke rtům a sny ke snům spřádá.
Svět zmizel jim – a z mraků řas
sníh stále padá, padá, padá.