Buď veleben tvůj hustý, dlouhý vlas,
jenž zlata lavinou se k skráním řítí,
ve slunce záři plane nad topas,
a v stínu když tvé ouško musí krýti,
jak lísky kůra leskne se a svítí!
Víc vůní v něm než v jižní noci jest,
víc jisker v něm než na obloze hvězd,
jak lilje kmitá jím tvůj bílý vaz.
Ó nech mne u tvých nohou věčně sníti –
tvůj hladit vlas jest líp než víno píti!
Pod tíží svou on jak Demetry klas
se kloní, jako proutí vrby v sítí,
a každou chvíli tryskne z něho jas,
jak z větví myrty, které fenix vznítí,
když v sobě tuchu nesmrtnosti cítí.
Ten fenix, láska tvá, to hoří v něm,
nad čelem krásy tká ti diadem
a kmitá hvězdou v stínu dlouhých řas.
Ó nech mne u tvých nohou věčně sníti –
tvůj hladit vlas jest líp než víno píti!
Ó spusť jej dolů! Přes zbořenou hráz
jak vodopádu letí vlnobití,
ať touhy moje spějí za ním v ráz
a jeho bleskných paprsků se chytí,
se houpajíce na nich! Nechám hřmíti
v ně motýlů roj, svojich polibků,
ať spletou z nich si vonnou kolíbku,
kam Kupido se skryje v lásky čas,
až budu šťasten u tvých nohou sníti –
tvůj hladit vlas jest líp než víno píti!
Jak rozříznutý zlatý ananas,
v němž šťavnatých zrn démanty se třpytí,
své srdce, plné písní na tvůj vlas,
ti podávám. Chtěj milostivá býti! –
tvůj hladit vlas jest líp, než víno píti!