V hlubokých hvozdech Winchestru zní rohů veselý ples. Volavčí péro na přílbě král Vilém na hon jel dnes.
Habry a modříny jásot zněl: „Žij dlouhá léta král!“ Před zámkem loveckým Henry princ s dvořanů družinou stál.
A chrta svého pohladiv se rozhled’ po lese. „Věděl bych rád, kdo nejlepší z vás mně kořist přinese!“
A s šňůry pustiv sokola tré šípů každému dal, každému ruku důvěrně stisk’ a hojnou kořist přál.
V hlubokých úvalech Winchestru zní rohů veselý ples. Havrani mláďatům vypráví: „Naposled král honil dnes!“
V náručí stověkých modřínů matný svit večera plál, po lovu před zámkem Henry princ s dvořanů družinou stál.
Ve skalách z daleka jak z říše vil zněl mnohý lovecký roh, u nohou prince pobitá zvěř, kanců a tetřevů stoh.
Každý tu chlubil se kořistí, honu král každý být chtěl, princ Henry mlčky stál zasmušen, divý žár v očích mu vřel.
Tu z řady milordů, když jejich spor v divokou vřavu vzrost’, pan Gloster divoce zahřímal: „Nejdražší já zlovil skvost!
Co kanec, liška, tetřev a laň? já, trůnu věrná vždy stráž, zlovil jsem nejdražší pro tebe zvěř, to péro volavčí znáš?
Tré šípů dal jsi mně v odchodu, dva darmo jsem z tětivy slal. Ďábel ví, proč se mi na třetí do cesty namanul král!
Dobře víš, špatným jest lovcem ten, kdo s šípem opouští hon, čest domu svého jsem zachoval, pro tebe – ulovil trón!“
A lordů tlum a lovců sbor zajásal: „Žij Henry král!“ Ten ale posud stál zasmušen, až s šklebným úsměvem prál:
„Měj dík za vzácnou kořist svou; tvůj podařil se vtip. Chci rovněž dobrým střelcem slout, mně též zbyl – pro tebe šíp.“
Cookies on Poetry Cove