Kdos, rýme, nazval tebe otrokem,
na povel pána jenž se k nohám plazí.
Mně zvukem v řečišti jsi hlubokém,
kde divý ručej pěny svoje hází,
bouř jehož vichrů šumot doprovází;
v té vřavě vždy se vrací jeden zvuk,
jenž ovládá těch živlů burný hluk
a ozvěnou se vrací ku skalám. –
Ty, rýme, zníš tak v citů nesouzvuk,
jak jongleur s hady s tebou pohrávám!
Tys jako ptáče, v sněhu vysokém
kdy dřímá kraj, mráz v okna perly sází,
kdy led se blýská strží, potokem,
a stříbrná jak vřetenka ční mlází,
mha světem vládne, moře beze hrází;
tu na okénko naše ťuk a ťuk,
tím zvukem hyacint hned na květ puk,
jenž na mém okně truchlil sám a sám –
já otevřel ti, vlétnul’s jako Puk,
jak jongleur s hady s tebou pohrávám!
Dnes dáš se lapit přímým útokem
a zítra těžko rhytmus k tobě razí
si cestu oklikou a poskokem,
a jindy sám se podáš bez nesnází
a plyneš jako ambra z řecké vásy.
Teď v tobě hřímá vojska valný pluk,
teď ocean svou bouři v tebe shluk,
teď jako hvězda svítíš rhytmu tmám,
teď trilek jsi, s nímž letí ptáče v buk,
jak jongleur s hady s tebou pohrávám.
Buď zdráv, ó kníže! Mnohý nedouk
rád střepem svým by o tvou číši ťuk,
leč otrokům tvůj nezní drahokam,
mně usmíváš se, Villonův jsem vnuk,
jak jongleur s hady s tebou pohrávám!