Co v číších plane nám révy nach, žert v každém vykvetá slově, starou báj v zbořené věže tmách vypráví netopýr sově.
Na římsách kopřivy táboří, v smutku spí zámek, – leč v nádvoří právě jsme pozvedli číše. To bude snadno teď čtyry sta let,
byl hrabě Sigurd zde pánem. Rod jeho po vlastech před věky kvet’, mnohým vlád’ lesem i lánem. Vnuk všecko v cizině utratil,
v otcovský zámek se navrátil a v pustých síních jen zíval. Otců hrad smutně zřel do krajů, tráva mu bujela v dvoře,
pavouk vlád v jizbách a ze stájů pro dluhy vyvedli oře. Obrazy předků všech odnesl žid. V nádvoří, síních vlád’ hrobový klid
a prázdné byly i – sklepy. Prchli juž sluhové, kde jaký byl, jeden zbyl hraběti pouze; nevím, zda z věrnosti na zámku byl,
či z dlouhé chvíle, či z nouze. V ruinách chodíval jak ruin král, ve dne spal a večer v taroky hrál s hrabětem, – stín jeho věrný.
Ani zbla k jídlu nezbylo již, co kapsář mnicha sklep zíval, za krbem hlady chrastila myš, pán hvízdal a sluha kýval.
Aj, tu jak sjede blesk na spící les – vyhráno! Pomoc tu, dnes ještě, dnes! Hrabě měl myšlenku náhle. Vzpomněl si na starou rodinnou zvěst,
jak proti Turkům kdys k boji, by rodu svého povznesl čest, děd vyjel v rytířské zbroji; i válčil udatně, – krutý však los, –
jat byl a Turci mu uřízli nos, sotva že z vazby své prchnul. Tu když se domů zas navrátil děd, litoval trpce té ztráty,
uměle dal si zdělati hned na místo nosu – nos zlatý. – Od děda báji tu slýchával vnuk, hraběti teď ji snad anděl sám vnuk’,
kéž noc tu, rychle, jen rychle! Neměl juž poklidu po celý den; co mrtvým to zlato platné? V zámeckých hrobkách spí tuhý sen...
Ó stůjte, myšlenky chvatné! Lampu vzal, mečem svůj opásal bok, ruka se chvěla mu, váznul mu krok, dvanáctá! – rychle teď dolů!
Zář lampy šlehnula v klenutí, z koutů všech plašila stíny, rakve kol, – v třetí z nich bez hnutí praděd spí vážný a siný.
Hrabě meč vytasil, – v tom větru chlad kahan zhas’ v jeden ráz, meč z ruky pad’ a hrabě chvěl se jak třtina. Za rakví pomalu zvedal se kdos,
pod pláštěm kahan mu planul, v ruce nůž blýskal, – na dědův nos vrhnouti chtěl se, – však stanul. Nůž z ruky upustil, strachem se chvěl...
Vlastnímu sluhovi hrabě v tvář zřel, do smíchu dali se oba. A co dál stalo se, nevím juž dnes; hrad sřícený v kraj zírá tiše,
v nádvoří zní však veselý ples, smích hlaholí, cinkají číše. Ze zámku ruina, z hraběte prach, zbyla jen báj, kterou ve věže tmách
vypráví netopýr sově.
Cookies on Poetry Cove