Juž ptal se Villon, mistr sladkých tonů,
kam poděly se loňské sněhy z hor?
a otázka ta v srdcích milionů
zní posavád, ta nejtěžší je spor,
o nějž se tříští titanský náš vzdor.
O věčnu sníme, okamžiku děti,
o hvězdné záři kráčejíce tmou,
a nejsme víc než ptáci, jenž kol letí,
než svadlý list ve jiných hnaný změti,
a srdce šeptá s povzdechem: Kde jsou?
Kde jsou ty zádumčivé zvuky zvonů?
Kde slavné žalmy, jimiž chvěl se bor,
když mladosť pozvedla nám tajů clonu,
v hruď láska padla nám jak meteor,
zem v květech smála se, kam sáhl zor.
Ó polibky! Na jabloňové sněti
se tolik nechví květů vánků hrou,
ó přísahy, jež nelze dodržeti,
ó žaly, jdoucí plesu ve zápětí – !
Jen srdce šeptá s povzdechem: Kde jsou?
Ó dívčí hlavičky ve šíje sklonu,
ó ženy, jež jste vděků byly vzor,
na Venuši já myslil, na Madonnu,
na Orfea a velkých pěvců sbor,
ó plachty dávno zašlé za obzor!
ó lodě padlé vlnám do objetí,
ó vojska zavátá v poušť bouří zlou,
ó města dávná zniklá od staletí,
ó prachu, stíny v lidské nepaměti! –
jen srdce šeptá s povzdechem: Kde jsou?
Jak nemyslit na vlídný úsměv dětí,
na paprsk smíchu, hudbu srdcí dvou?
Na vše, co musí v troskách práchnivěti,
a čemu oko pouhou slzu světí,
a srdce povzdech zoufalý: Kde jsou?