Ve slunci řeka jako prsten zlatý, na obzoru si chlumy sedly v kruh, buk, jilm a bříza věnčí jejich paty, pod nimiž v dál se táhne smavý luh,
kde v sítí zmírá tajemný vln ruch. Hle, pramen ze skal svěží travou pílí skrz zlatý čilimník a jasmín bílý, tu ztracen, tam se mihne chvílí hadem,
déšť květů s haluzí se do vln chýlí, jež v letním žáru sladkým dýší chladem. Kol pestrý motýl lítá nad poupaty, jak modrá hvězda zahrá v zdroji pstruh,
pták mnohý mihne se tu kropenatý, a třpytné šídlo, roj španělských much jak tisíc lesklých smaragdových stuh, čmel, vosa, včela se tu shromáždili,
by z jetele a svlačce manu pili, po kmenech mravenci se hrnou stádem; kraj, čím víc Helios své šípy střílí, zde v letním žáru sladkým dýše chladem.
Hle, v stínu topolů juž svlekli šaty. – Antická stafáž! – a po druhu druh do řeky skáčí, jež jak vrchovatý přetéká pohár, až za pruhem pruh
se šíří dál; smích koupajících v sluch, a vody šum, jež o břeh květný kvílí, s včel bzučením se v jeden akkord slily, a žežhulky hlas kdesi v houští mladém;
květ něhy pln a vzduch je plný síly, a v letním žáru sladkým dýší chladem. Pojď, modrou sluj jsem našel, sotva víly tam zčeří hedbáv mechu, zlaté žíly
se v skále stkví, jež zvučí kapek spádem. Ať ňadra tvá, až dojdeme tam k cíli, mně v letním žáru sladkým dýší chladem!
Cookies on Poetry Cove