Na jabloně květ slunce píše
své růžové sny v paprscích,
hloh, střemcha, šeřík, jasmín dýše,
k nám celý stěhuje se jih
na ptáků zpěvných perutích.
Ó sladké ze sna probuzení!
Ó záchvaty, ó touhy, snění!
Ó máji, do srdce všem vleť!
Pryč, myšlénky, jho, práce denní,
ku chvále jara zpívám teď!
Jeť každé srdce plná číše,
z níž teče jásot, ples a smích,
jak skřivan letělo by výše,
jak slavík lkalo v haluzích,
jak rosa plálo v krůpějích!
Kos, flétna lesa, v roztoužení
ruch stromů každý v báseň mění,
na trávě vos, much, čmelů změť
se míhá hlasném ve bzučení –
Ku chvále jara zpívám teď!
Chceš na luka či v háje spíše,
mně jedno; všady motýl mih
se jako herold luzné říše,
kam písní, rtem bych nejradš tíh.
Ó bledé lilje líček tvých!
Přej zlíbat je a v zanícení
jak vlčí mák se zarumění,
když „ano“ dáš mi v odpověď.
Své, kukačko, ztiš dumné pění,
ku chvále jara zpívám teď!
Jde láska světem, srdce plení,
ba celý svět jí velkým není;
mech, louka, plot a stará zeď,
vše chví se hudbou políbení:
Ku chvále jara zpívám teď!