Co druhdy začlo prvním jara svitem,
kdy lásky sen se na víčka nám snes,
čím v růžích slavík a křepelka žitem
a v srdcích láska zpívala – ten ples
jak zázrak nyní v srdce naše kles!
Vše splněno a snů mých závoj bílý
se nad kolebkou nyní tiše chýlí,
kde zářný květ náš dříme v poupěti,
jsou básní tóny, jež mi v duši zbyly,
balladu píšu svému dítěti.
Měsíce září a hvězd snivým třpytem,
v nichž zbožně jako ze sna šumí les,
k nám přišla aster plnokvětých kmitem,
než sníh obalil hory, pláň i ves,
jak paprsk, jenž se po lupenu svez,
jak vesny dech, když splývá do obilí,
a nevěděla, tím že k svému cíli
spěl život náš a duše v objetí,
že v ní jsme dřív juž byli, žili, snili –
balladu píšu svému dítěti.
Co s myšlénkou zde, písní, přáním, citem?
Zde srdce jímá žas a svatý děs,
rým vázne bázliv v peru jindy hbitém,
a tvůrčí slovo tratíc každou mez
pro obrazy zpět letí do nebes!
Tam andělé, jenž jeho druzi byli,
nad jeho odchodem se zamyslili,
však přejí, že s ním ráj k nám přiletí,
své štěstí bychom plným douškem pili –
balladu píšu svému dítěti.
Ty, matko, které posud v perly slily
se všecky sny, jež pod křídla se skryly
mé bouřné písni v lásky roznětí,
teď odpusť, jiný kyne mi cíl milý –
balladu píšu svému dítěti!