Co tisíc básníků k tvé chvále pělo,
ó matko, zas mne opakovat nech,
tvé líbám nohy, v prach své skláním čelo,
a co chci říci ve obrazů stech,
jen vzdech a vzdech se vlní na ústech!
Ty, která plníš moře, zem i vzduch,
a spínáš v souzvuk jásavý hvězd kruh,
jíž krokem hrom a křídlem blesk je žhavý,
ty, paní světa, slunce v žití luh,
tys vrchol blaha, štěstí, plesu, slávy!
Co vesmírem zní, vše tvou harfou znělo,
jež národů jest jásání a vzdech,
co hádankou se v ňadrech lidstva tmělo
a světem hřmělo dějů na křídlech,
tys všeho pružina, tys všeho dech!
Ty slunce zlatý šíp jsi v moře tuch,
a v bludišti snů, kde se ztrácí duch,
jsi duhy oblouk v barvách plápolavý,
tys peruť svobody, tys žití vzruch,
tys vrchol blaha, štěstí, plesu, slávy!
Jak často nudou chřadly duch a tělo,
já „hynu“ volal v touhy okovech,
a bleskem tvé mi požehnání sjelo,
a píseň, skřivan, letla z ňader v spěch,
sta tulipánů v ňader záhonech
se tlačilo a smálo k druhu druh,
sta strun tam hrálo a sta květlo duh,
kam ohromné tvé zoře pad svit smavý,
jen ve tvých blescích zjevil se mi bůh –
tys vrchol blaha, štěstí, plesu, slávy!
Ó paní, dej, ať nikdy nejsem hluch
v tvůj hlas, ať písně svojí pluh
vždy pravou vedu brázdou, cíl kde pravý.
Nechť život mrak, tys nad ním světla pruh,
tys vrchol blaha, štěstí, plesu, slávy!