Výborná byl kopa ten pan vrchní Hoppa, vybouřil se rád; bílé ve paruce
za zády vždy ruce, hůlkou jen švih prudce, každý dle not jeho musil tancovat. Zvláště se sedláky,
schytralými ptáky, vyved mnohý kus, mladou uměl chasu hloubkou svého basu
posílati k ďasu, kluky z panských hrušek poháněti v klus. S dívkou jakoukoli jak se potkal v poli,
uměl zacházet; sotva že ji zočil, směle hned k ní kročil, chytře k ní se bočil,
za bradu ji vzal si, štíp do tváře hned. Zastavil si matku, v zámek pozval tatku, šňup si, žertem řek’:
„Víme, inu, věru... že by mohl dceru takhle k podvečeru k vůli nutné věci poslat na zámek.“
Sedlák chvíli čuměl, jakby nerozuměl, co s ní jen pán chtěl. Ale vrchnost – běda!
s tou se hráti nedá, což on, hloupý děda! Šel a ženichu to všecko pověděl. Sotva smrákalo se,
vyšla v chladné rose v rozkaz tatíkův Běta k zámku, v stíně olšin po pěšině,
kudy bral se líně Hoppa z procházky své, jak měl ve zvyku. Vyčkal Bětky příchod a hned plný lichot
ruku vztáh, kde pás útlý jemu kynul, druhou k ňadrům šinul, zvolna krok co minul,
tulil se, až rtoma na rtech se jí třás’. Vtom na tučná záda rána jemu padá, druhá, třetí pak,
a těch ran byl příval, krupobitím splýval, darmo Hoppa díval, odkud ran dští naň se celý hustý mrak.
V divý útěk v chvatu obrací svou patu, dál to za ním hřmí, lukou cupy, dupy
skrz votavy kupy... Hoppa sténá, úpí, až krok vázne jemu, v očích se mu tmí. Strachy Běta vzkřikla,
za olšinou znikla, v honu zahlídla, jak pan vrchní běží jak oř bez otěží,
bác! – na břiše leží na bahnité louce vedle stavidla. Dlouhý nos a rudý zaryt v bahno půdy,
ruce k nebi vzpřáh’, dusil se, ba topil, tvář i zrak v zem klopil, až tu kdosi chopil
zezadu jej silně a jej z bahna táh’. S lišky pousmáním Honza Bětčin za ním octnul se a stál,
kde se vzal tu vzal se, údivu pln ptal se: „Kudy jste to dal se, probůh, milostpane, cestou přes močál?
Zapomněl jste jistě, že na tomto místě Hýkal chodí rád, zakašle jen v sítí
a již ven se řítí, a ran krupobití na chudáka chodce spustí vodopád!“ A již milý Hoppa,
stará dobrá kopa, hned se toho chyt: záda rovnaje si, děl: „Slyšel jsem, kdesi
hýkal že tu děsí večer lid – chtěl jsem se o tom přesvědčit!“ „Jo, jo, mrcha klatá!“ vpadl Bětky táta,
ďas ví, jak tu stál; – Druhý den ves celá povídat co měla a jen potutela
Honza s tátou stranou pod vousy se smál.
Cookies on Poetry Cove