Na veliký pátek při pašijí hlase vždycky jednou za rok Bláník otvírá se. Zle je, zle je tomu, čí krok tam se šine, musí čekat, musí, až rok zase mine;
ještě věru šťastný, když rok v sklon se chýlí, pakli onu hroznou nepropase chvíli, v které opět žalném při pašijí hlase na veliký pátek Bláník otvírá se.
Mnohem hůře tomu, komu těžké spaní na znavená víčka zázrakem se sklání, usne tu a zaspí třeba na sta roků. Ój, což darmo želí pak svých bludných kroků!
Smutná je to chvíle na veliký pátek! – Vyšel soused Jíra z chaty svojí vrátek, místo do kostela, pašije kde pěli, obrátil se k lesu. Den byl šerý, stmělý,
jak se stromy smutně, teskně rozšuměly! Soused Jíra ve vsi platí za písmáka, víc jej lesní šero než dům boží láká; kráčí dál a dále, pod Bláníkem stojí,
staré zvěsti dědů v lebce se mu rojí, usměje se trochu. – Aj, tu skalní stěna pod kořáním sosen kyne otevřená! Soused Jíra vejde, hlavou při tom kývá.
Z dálky pašijí hlas v dumy lesa splývá. Dlouhá chodba před ním; na konci cos kmitá, jak hvězdička bílá, oblakem když svítá, Jíra za tím leskem kráčí dál a stále,
až se octne náhle ve kamenném sále; kolem stěny pěkně stojí řady koní, ob čas řemeny jim o třemeny zvoní, jak hnou hlavou v dumě, jak přešlápnou časem,
zní to dálnou chodbou temným, dutým hlasem. Vedle koní v skutku, báje pravdu měla, rytířů se tlupa v šeru tajném tměla, v pláštích zahalení, kolem rozložení
jako v těžké snění byli pohrouženi. U nohou jim zbraně v hromadách se leskly. Na hlavách jak hvězdy ob čas přilby bleskly, velkých štítů plochy plály stříbroskvělé,
velké, přikrýt mohly tělo s koněm celé, meče obrovité, mlaty okované, houfnice a praky k střelbě uchystané, hvězdy na řetězích, oštěpy a dýky,
palcáty a kopí. Seřaděno v šiky boží vojsko stálo v pláštích zahaleno, k boji připraveno, v sen však pohrouženo. V středu toho davu praporec se zdvíhal,
na něm svatý Václav s orlicí se míhal. Než to Jíra prohlíd’, než to mohl chápat, balvan skalních dveří s hrozným třeskem zapad’, pašijí pláč dozněl v pustém šerém lese,
ohlas ještě slabý v skály sem se nese, jak pták postřelený perutě když vzpíná, o klenby se třepe, třepe, uhasíná. Náhle Jíra cítí v údech těžkou mdlobu,
sedne, myslí, malou odpočinu dobu, sedne, a juž dřímá ve živém tom hrobu. Bůh ví, jak spal dlouho. Když se vzbudil zase, chvíle byla, v které Bláník otvírá se.
Nevědělť to ovšem, kolem zrakem těkal, mnul si žasem oči, znovu se zas lekal; kolem stěny pěkně stojí řady koní, ob čas řemeny jim o třemeny zvoní,
jak hnou hlavou v dumě, jak přešlápnou časem, zní to jako druhdy chodbou táhlým hlasem. Vedle koní posud řada mužů stojí, chvějí se jak stíny, jež se lesem rojí,
v pláštích zahalení, kolem rozložení, jako v těžkém snění zase pohrouženi. Ale u jich nohou nebylo víc zbraní. Místo velkých štítů jak měsíčné plání
ruchadla se skvěla, pluhy místo praků, místo mečů, kopí zdivenému zraku jevily se kosy, rýče, cepy, brány, motyky a srpy čistě ukovány,
stejně nad tím davem prapor se však zdvihal, na němž svatý Václav s orlicí se míhal, vesel zachvíval se... Pašijí zvuk zdáli zmírajícím zvukem zaleh’ mezi skály.
Hola, Jíro, vzchop se, chcešli v lesním klestu najít otevřenou ku domovu cestu! Ještě pohled zpátky! – Koně zařehtali, bezdech Jíra vyšel ze blánické skály.
Ví bůh, ký řád roků nad hlavou mu táhnul! K potoku se Jíra jako maně nahnul. Zachvěl se, neb viděl v zřídle obraz kmeta, jehož lebka celá šedinami zkvétá,
jehož skráně bledé vrásky jsou a rýhy, jako toho, kdo čet’ mnoho z divné knihy, kterou bůh nám dává jenom zřídka k čtení a pro jejíž velké, těžké pochopení
jedni lhostejni jsou – druzí zaslepeni. Udivený Jíra přišel do vesnice, nepoznal ji – jeho rovněž nikdo více. V polích plno ruchu, kam jen zrak se díval,
a nad smavým krajem vesel skřivan zpíval.
Cookies on Poetry Cove