Na poli u Přibyslavi zhasl rek náš Jan; tak co nezmoh’ Němčík dravý ani Říma pán,
stalo se; bylť divný posel k Trocnovskému slán. Na vychrtlém koni přijel, jmenoval se Mor, malíčkem hnul, v prach se svíjel
každý živý tvor, zkrušil každou obří sílu, zlámal každý vzdor. S večerními stíny přišel, za koltrami stál,
ještě slední rozkaz slyšel, který vůdce dal, slyšel též, jak potom kněze k sobě zavolal. Za knězem se ve stan valil
všecken věrný lid, kněz hned v kalich víno nalil, slzy nemoh’ skrýt, pod obojí tělo Páně ještě jemu skyt’.
Postavil se vůdci k loži hejtman Obrovec: „Nesmíš nechati lid boží sirotami přec!“
Šedý vůdce kroutil hlavou: „Vše jde na konec!“ Hejtman Bzdinka klekl vedle: „Zůstaň, otče náš, vždycky jsi byl pevný v sedle,
viď, že vytrváš svého lidu pavéza dál, pevný štít a stráž!?“ Šedivý kmet chýlil k zemi polekaný zor,
sám on viděl mezi všemi za koltrami Mor, v turecké jej poznal zemi, morem sám byv chor. Proto beze slov stál vzadu,
ochromen tím byl, dlouhou v dlaně skrýval bradu; v tom tu ze všech sil Jan se zvedl na svém loži, v koltry svůj zrak vryl.
Chraptivým pak hlasem pravil: „Neplač, lide můj, nerad bych tě pozůstavil... v otců víře stůj,
zástavu jen pravdy třímej, jak chce Bůh to tvůj! Dobře mlčíš, kněže boží, marná každá řeč, Mor se blíží k mému loži,
zlou mi strojí léč, se Smrtí když nespojí se – není nebezpeč. Ať jde blíž jen, slovem jedním já ho polekám,
nezaženeš leskem všedním, co sám v nitru mám, již se blíží, příšera zlá, svedu s ní boj sám!“ Všichni vytřeštěným zrakem
zřeli nyní div, Mor se blížil půl skryt mrakem, holou lebkou kýv, slepý Jan mu vstříc se vztyčil, pevný jako dřív.
Utkali se spolu v půtce: obr zde, tam duch, „Zikmund!“ zašeptal v tom vůdce příšeře zlé v sluch. –
Mor couv’ na to jedno slovo, jím byl slep a hluch. Ale Smrt již stála za ním, přišla tiše blíž, ku Janovým bledým skráním
sklonila se níž, „Mor jsem zmohl...“ zašeptal Jan, a byl konec již.
Cookies on Poetry Cove