I tuto chasu dobře znám
a těžké zápasy s ní mám.
Ty z duše zprahlých rokytí
se jako feny vyřítí.
Půl ptáci, polo ženy jsou
však s hrudí slizkou, ochablou.
Jen Danta vzpomeň, Virgila,
to chasa šklebná, prohnilá.
Jak zástupem se přihnaly,
vše v tobě hnusně pokálí.
To výčitek je pustá směs,
tvá duše, zdivočelý les,
je živí; odtud vzlétají
a trus ti v kvas tvůj metají.
Co radost zve se, potřísní
a plivají tvých do písní,
že to, zval jsi ideál,
je bída, nicota a žal.
Zlých Park jsou směšné paskvily,
však stačí, by tě zranily.
Je udolat? Toť sprostý hmyz,
však nejhorší jest jejich hryz.
Toť vši v tvé Psychy kožichu,
však okřídlené. Po tichu
jak netopýři vzpnou se v let
a otráví ti celý svět.
Jen čistá duše dítěte
je rozptýlí a rozmete.
Jen vůle lepším ještě být
jich křídel zchvátí vír a chvit.
Ty zničiti, čím tobě pak
jest lítá saň a vlkodlak!