Zas jednou v družný les
mne tajná touha nesla;
ó jaký ruch a ples,
když hlava moje klesla
na hustý mech, jenž zrosen
se chvěl v tajemných snech,
když v tklivou píseň sosen
i můj se mísil dech!
Ó jak mne divně jal
ten smutný nápěv borů!
Jak poslední svůj žal
i duši plnou sporů
i srdce povzlet smělý,
co toužil jsem a chtěl,
ba i svůj život celý,
bych vyzpívati měl!
Bez konce, bez mezí
jsi, písni tajuplná!
s mé duše řetězy
rve každá tvoje vlna!
I život ve tvé kráse
zas vidím plný vnad,
a přec bych tak rád zase
v sen věčný hlavu klad’!
Tak temně, z hluboka
se valíš nad mou hlavou,
jak věštba proroka,
jak bouře nocí tmavou!
A nechť se musí třásti
a trnout úžasem,
duch ví, že’s jeho částí,
snů jeho ohlasem!
Ó kterak před tebou
svět malicherný mizí!
před tvojí velebou
jak všecko je mi cizí!
Já vidím nebes prahy,
já letím v tónech tvých,
že myšlenek mých dráhy
by orel nepostih’!
Jen dál nade mnou spěj
jak bouře vodopádu!
já horký obličej
do vlhké trávy kladu;
a nechť i slza blyskne,
duch, jenž hřmí hlasem tvým,
mne na svá prsa tiskne
a zve mne synem svým!