Jich město v rumech, zbytky jejich rodu v svůj hostinný krov starý prales vzal, však z požáru a rumu, z krve brodu cit volnosti se jako orel vzpjal,
jich bídu, vyhnanství ta naděj zlatí, že velký duch, král rodu jich, se vrátí. Noc. Prales dřímá. Vodopády hučí. Svit bledý v černé stíny padá s hvězd,
ze sítí hroch svou zvedna hlavu kňučí, liany chví se, hlučně praská klest, jak hadů chumáč se to s větví spouští – tlum černých postav vychází teď z houští.
Kde města jejich tmí se zříceniny, tam doplazí se jak raněná zvěř, jak stíny sami přitulí se v stíny, na tváře padnou; větrem chví se keř
a pláče s nimi, ba i hvězdy mají v svém oku slzy, teskně mlhou plají. Pak ženy jdou a nesou plné mísy, je staví v trosky druhdy svatých míst,
jsou plny pokrmu, až přijde kdysi ten velký duch a král, by měl co jíst, by nežli zvedne oštěp za lid svatý, se posilnil na troskách jeho chaty.
„On přijde jistě,“ kmeta ret se třese, „Snad zítra juž,“ lká dívka v modlitbách, „On přijde, přijde!“ ohlas praví v lese, „On blíží se!“ dí žhavý zory nach.
Jak perla v moři měsíc juž se ztrácí. V les truchlých poutníků se zástup vrací. „Však zítra jistě přijde,“ dětem praví, na troskách obce svojí truchlí zas;
jdou léta – trocha z těch, jenž byly davy. Kmet umírá, však slední jeho hlas zněl nadějí: „On přijde, pozor dejte, ať plné mísy najde tam, jen dbejte!“
Ó svatá víro lidu, holubice nad zkázu vzlétající z potopy, z těch lesů, kde tě třeba není více, sem zaletni v ty rumy Evropy,
ať můžem věřit, ať přeludem není nám jitra svit a lidstva vykoupení!
Cookies on Poetry Cove