Báča stojí na pasece,
vážně z lulky dýmá,
slunce před ním leží v řece,
za ním stádo dřímá.
Báčovi sny letí hlavou,
kde jsou jejich sledy?
Letí v dál hrou kolotavou
dýmky kouř jak šedý.
Báča hledí do daleka,
zrak mu vzplane hněvně:
Nechť svět do kola se vzteká,
já tu stojím pevně.
Stojím na svých otců půdě,
co mi cizí soudy?
Žiju spoře, žiju chudě,
však jsem pán své hroudy.
A tu hájím pro své děti,
to má chlouba jistá.
S panstvem kočár kolem letí,
já se nehnu z místa.
A byť hrom houk’ na mne z mraku
na peruti bouře,
nevím, zda bych pozved’ zraku,
odfouk’ vloček kouře!