Báča stojí na pasece,
vážně z lulky dýmá,
slunce před ním leží v řece,
za ním stádo dřímá.
Sny báčovi letí hlavou,
kde jsou jejich sledy?
letí v dál hrou kolotavou
dýmky kouř jak šedý.
Báča hledí do daleka,
zrak mu vzplane hněvně,
nechť svět do kola se vzteká,
já tu stojím pevně.
Stojím na svých otců půdě,
co mi cizí soudy?
Žiju spoře, žiju chudě,
však jsem pán své hroudy.
A tu hájím pro své děti,
to má chlouba jistá.
S panstvem kočár kolem letí,
já se nehnu z místa.
A byť hrom houk’ na mne z mraku
na peruti bouře,
nevím, zda bych pozved’ zraku,
odfouk’ vloček kouře!