Kdo tu divou přízi přede
přes ploty a přes úhory,
přes ocúnu kvítky bledé,
přes pláň v zamlžené bory?
Jako stříbro se to splítá,
kde je toho tajné zřídlo?
V spleti nitek jak se kmitá
zdrané motýlovo křídlo!
Měkký smutek na všem leží,
kam se hneš, jdeš jako v báji,
a ty nitky s tebou běží,
ve svůj taj tě zapřádají.
Nejen tebe, celou zemi
babušku jak zamyšlenou,
opletou keř s haluzemi,
v stříbrný strop výš se sklenou.
Babka země vzpomíná si
na své děti, na své vnuky,
na minulé krásné časy –
vřeteno jí padá z ruky.
A ty nitě jako sítě
brzy zavrou se již nad ní;
prchni, jinak polapí tě
jeseně ti šotci zrádní.
Kde se vzali, tu se vzali,
zemí krouží, vzduchem, v nebi,
všecko sítí obepjali,
cítíš je i v svojí lebi.
Počkej, první mráz již zítra
dechne slední na lupínky;
babí léto tvého nitra,
upomínky! upomínky!!