Až v mračna stavba Nimrodova čněla,
i říkali: Bůh na své nebem pouti
by unaven zde mohl spočinouti,
ji obrů paže k hvězdám vystavěla.
Na štítu věží četa kněží bděla
a v krbech vonné hořelo tam proutí,
stůl nemoh’ číše, mísy obsáhnouti
a koberců nach dívčí nahá těla.
A kněží čekali a hvězdy táhly
a větry řvaly – klidná nebes výše,
bůh stále nešel, žízní kněží práhli.
A nejstarší děl: Teď juž přijde stěží!
A snědli mísy a vypili číše –
a dívky svrhli před svítáním s věží.