Až zmizí to, co zovem svět,
co mrazí duše, kalí hled,
pak budeme si rozumět
jen prostě jak dvě duše...
Jak letěli jsme sobě vstříc
do bouří, blesků, do vichřic,
plam ve srdcích a v žehu líc,
ve sladké jara tuše!
Až zmizí to, co zovem svět,
až poznání nám vzpučí květ,
pak budeme si rozumět!
Dnes všecko vyzní hluše.
Pak stíny podáme si dlaň,
bez posy k skráni klesne skráň,
já orel a ty plachá laň
a oba – jedna duše!