Máš pravdu, osude. Jsem posud křemen tuhý.
Jen více dolehni svým kolem, zářné duhy
ať z nitra mého blesknou!
Jen více drť a boř, co ve mně věčné, pevné,
to odolá ti přec, a sotva v notě hněvné
si žalné písně stesknou.
Ty vladař jsi a pán; já kámen v žití strouze.
Tys osa, kolo, voj – já tvoje půda pouze,
ó vtiskni tam své stopy!
Žár posud v hrudi mé dřímá-li v hloubi ztajen,
svět cizí, neznámý, jenž posud nikdy zbájen,
ať tryskne v světla snopy!
Co mohu žádat víc? – Jsem pouze kovadlinou,
však ty jsi kladivem. Zřím tvoji ruku stinnou,
a s tebou se přec sázím;
chceš víru v člověka? Chceš práci mou a snahu?
Chceš lásku, přátelství? Chceš smilování vláhu?
Vše pod tvůj perlík házím.
A nyní, kate, buš! Jak můžeš, svaly napni.
Sem, noci beze snů, sem, dlouzí dnové trapní!
Sem, ticho resignace!
Sem, pochyb háďata, sem, pomluv zmije lačné,
zde celé srdce mé, kdo chce, ať si je načne;
s ním tuhá bude práce!
Neb jako Minerva kdys z Jovišovy hlavy,
z mé celé bytosti, jež lávy proud je žhavý,
mé dílo v zbroji vstává.
Buď zdráva, bolesti! Jen tebou silný titan
strop strhna Erebu, v tvář hvězdám bouří zmítán
dál pochodní svou mává.