To vše mám za sebou, já myslil dávno již,
tu žití celou tíž,
ty všecky otázky a spory mladých dob:
co věčnost je a hrob;
ty steré záchvaty i touhu slunci vstříc,
ten cit již nechtít nic –
a přece znova v nové beznaději
se ptám a chvěji.
Kdys „Ave caesar!“ mroucí barbar řek’.
Já cítím odboj, vztek,
že takých po letech zas musím hledět zpět
v ten ztracený snů svět,
že takých po letech se musím znovu rvát
o vše, co mělo spát,
že v nepokoje bouři zlé a dravé
říc musím: Dolor ave!
Buď tedy, bolesti, buď zdráva, znám tě již
a žití s tebou tíž,
snad právě důkazem jest Medusin tvůj zjev,
když mohu cítit hněv,
když mohu soptit, lkát, se svíjet v mukách zas,
že není na smrt čas,
že nejsem ještě mrtvým v beznaději...
Tož ptám se, chvěji!