Ave anima pia! – Proč od nás pospícháš spat?
Ty jsi studánkou byla v idylle o štěstí smavé,
zkad moh’ lokati chodec svěžest vždy, úkoj a chlad,
Ave!
Když tak cizím se dělo, jaké pak slunce ty žhavé
bylas miláčkům vlastním! Každý tě musil mít rád:
byloť od tebe všecko ryzí tak, pravé a zdravé!
Naše záhady více nejsou již písmo ti tmavé;
naše láska však zůstává, tobě, věř, hrobu se bát,
by jako rouhání znělo. – Je-li však, pro tebe lkát
srdcím nutností, ó, nech nás v bolesti dravé,
tobě zašeptat, v růže jak by se vánku dech klad’:
Ave!