Ó všickni, po světle jenž prahnete, zde jeho zdroje vám se otevrou, zde svaté vody, z nichž pít přáno vám. Však poslyšte, než svaté obřady
vás pojmou v svoje věčná tajemství, báj svatou Kybely i Attise. Jak láká číše, kterou podáváš! To bylo v čase šedém, pradávném,
kdy po světě kol hory chodily, kdy lesy velké z bažin vznášely ku světlu obrovské své koruny; zem ještě vlhká po svém zrození
se třásla ve náručí vesmíru jak děcko v kolébce. V ten dávný čas, kdy nedotknuta ještě vinou zem se skvěla čista jak lotosu květ,
ji rádi bozi s výšin oblačných ku svojí volívali návštěvě a milé bylo jim zde prodlení. Ó rychle očistěte srdce své,
ať nelpí na něm viny ani stín, neb velké věci pak se udály, jež chápati jest smrtelníku taj. Jsem sluha bohů, zbožně naslouchám.
V těch dnech Kybela, matka bohů všech, ta velebná a mocná, zářící, zem navštívila jata soucitem k té ubohé, jež jako lapena
se v síti světů sem tam zmítala. Rod bohů mocných, šírovládnoucích snad cítila juž tenkrát v žilách svých a hledala jen, kde by naplnit
se mohly svaté taje vtělení. Ó žehnána buď námi na věky! U řeky Gallu Attis, pastýř, žil, hoch spanilý a lásky nezkušen,
a první jistě byla Kybela, k níž nekonečnou láskou zahořel, ji miloval, a svatá bohyně mu dala vše, co jenom smrtelník
snést může duchem slabým, bezmocným. Ta báj tak divně jímá duši mou. Vše dala mu: zem květy bohatou, hlas ptáků zpěvných plný rozkoše
i lesů hymny v slunce západu, a noc když k zemi klesla bezmraká nad močály a hory mlčící, na důkaz lásky svojí největší
na hvězdy kývla prstem tvořícím a ty se dolů snesly vítězně, a utvořivše zářnou korunu kol hlavy jeho, plály do noci.
Tak záře jejich byla veliká, že starý otec, šerý ocean, se zbudil a se tázal překvapen, kdo růžemi jej takto poházel.
A víc nechtěla svatá Kybela za lásku tu, jíž větší nebylo a nebude, co státi bude svět, jen maličkost – jen věrnost Attise.
Ó lásko bohů, jak tě pochopím! Leč křehký člověk, steré nástrahy pak číhají naň a krok nezvyklý dřív poklesne, než rozum povolí.
Dva živly bojují v nás věčný spor: Myšlenka s Hmotou. Láska Kybely jen první chtěla, avšak vzbuzena se Hmota k svému právu hlásila
a brzy podleh’ Attis ubohý. Plám soucitem a zvědavostí též. Zlá nymfa, potměšilá Sangaris, sluj obývala chladnou, podzemní
na břehu moře, dunicího v břeh. Kdys bylo poledne a umdlený šel Attis zamyšlený okolo. I nahled’ v sluj. U vchodu Sangaris
tam stála naha jako bacchantka, ve vlasech růže, růže na tvářích, a v očích všecky hvězdy nebeské. Zřel Attis jejích ňader lotosy
a jako včela medu žíznivá ret jeho padl jejich na květy. A vešel v sluj tak svěží, chladící a plnou stínů, tmavé zeleně
a modrých vod a kapek zvučících. Ó hrozný páde, vino bez konce! Hned dozvěděla se to Kybela a její hněv vzplál velký, nesmírný.
Však Attis poznal sám juž vinu svou a slzami své tváře umýval, a hlavou tloukl v skalné stěny hor, a lkal a kvílel celý den a noc,
a zšíliv pak své kroky obrátil ku hoře vysoké, jež nad obzor kol trůnila, tam slunce před tváří jat zoufalstvím sám vzal si mužství své.
Já chvěju se. Ó jaké pokání! Tím bohů matka, tvorstva rodička, tak pohnula se v srdci nešťastném, že s Attisem se opět smířila;
i sešla k němu, vzala jej v svůj klín, svým vlasem zastavila jeho krev a v boha proměnivši člověka jej vsadila na triumfalný vůz
a světem vozila jej. V chvíli té byl Attis čisté lásce navrácen. Ó radosti, kde chytit prsy tvé! U zřídel taje nyní stojíme.
Lze bez viny si dále myslit svět? Však pokání je viny korunou a nad prvotní duše čistotu plá očištění. Staré symboly
co v hymnách praotců jen tušily, zde jasně svítí. Mysli zvedněte! Sám Plato, zlatá včela bzučivá po retech božství, nenalezl víc.
Zde žití zdroj, ó obejměte jej, a bez života čím by vesmír byl?
Cookies on Poetry Cove