ATLAS.

Tak, Otče světla, mne postavil Jsi dvojí na rozhraní svých světů: vzduchu a moře,

moře a ohně, bych na svých bedrách držel čtvrtý živel, tvou zemi, tu starou matku lidských pokolení,

tu věčnou chůvu tvorstva odvěkého, jež rodí se a visí na živých jejích prsech, zkad život ssaje,

jenž nesmrtelný, věčný! – A já mám vše to držet: a já mám vše to nésti: ty bludy, žaly, hoře,

jež lidstvo věčně snáší? Ty malé jejich plesy, ty velké jejich trudy, všecko?

Co spánky přejde za tichých jim nocí. co srdce zdvihá k odboji i tluku, co dráždí nervy, jich otců popely, kolébky matek,

co hlídá, a zdar všech příštích pokolení, nesmrtelnost i krásný, slavný úděl,

jejž oni nesou, každý Prometheus a každý Vykupitel příštích rodů. Proč já? Já pouze od let do let věky všemi?

Kdo, Otče, vystřídá mne v práci mojí? Kdo vzpomene si, co tu nésti musím? Svět na bedrách! Ne, celé světy, Otče, tvé světy, které z bezdna vylákal Jsi

své obraznosti vzletem, silou, chtěním, svým duchem, aby žily a milovaly se a rostly, kvetly, než zpět se schýlí

v zmar, před kterým ni ty jich neuchráníš, Ty, Otče světla! Tak stál jsem tady věky, na bedrách nesl zemi

a cítil všecky její bolesti a její porody a umírání, a její záchvěvy a tvůrčí radost, a její utrpení, její touhy,

a k světlu vzmach a pád – a celý Osud. A boly její, boly jejích dětí, ty vše jsem nesl, ale nenes pouze, leč prožil spolu

s Ní! A tak mám trochu práva myslit s matkou, již nesu na svých bedrech, tak cítím, vím, znám všecko,

co na Ní děje se... A nesu tiše... věky... Jen jednou přišel Kdosi, byl mohutný a velký jako gigant,

já nesahal mu k bokům. On Herkul nazýval se, jen nahnul se a moje koule těžká všech světa dílů

se na okamžik svezla s mojich beder, já cítil, kterak přestala mne tížit, já volným cítil se po věcích poprv; jak ze školy žák prchá, já jsem prchnul

a cítil nebes vzduch i prostor, kosmos, dech trpce zahořklý té mořské sláně. Co věky nesl jsem, teď nesl jiný, a já byl atom v tom, jak pampeliška,

ať zlatý květ, ať lucerničky pýří. Však brzy, příliš brzy, dle úmluvy hvizd Herkul z dálky na mne, a já se musil vrátit

v své jho a nésti své břímě dál... A nesu tiše... věky...

Pak po jich dlouhém běhu, jenž stíny spěl a Nocí a mhou a mrákotami, kdos druhý přišel: – Bledý

a vysílený, v potu tvář a v krvi a nesl břevno kříže na rameni na místě pádna kyje Herkulova.

Sám přišel ke mně bos a pravil smutný, vážný: „Já – ani o tom nevíš – jsem tvoje břímě převzal, milý bratře,

jsi volný zas! – Jdi, dýchej, pij světlo, vzduch, jimž Lidstvo říká Volnost a Svoboda! – Já za tebe tu stojím a vydržím svět nésti.“

A nes jej dlouho... Svět celý, svět těžký, svět zásluh a svět viny,

svět Demona a Boha! Já zatím těkal prostorem a šílil, zpit světlem, krásou, láskou, dobrem, kosmem, Sám s sebou!

Však po věcích mne opět kyn vyšší vůle volal, a já se musil vrátit v jho zpátky, s beder Boha,

jenž Kristus zval se, vzíti břímě těžké. Ó, kterak zapomnít lze onu chvíli, kdy s Jeho božských plecí se svezlo tiše na má mocná bedra,

Co sluje Svět a Kosmos! On Bůh byl jakýs, byť mým pojmům cizí, však byl – a já jsem pouze polobůh, ba skoro člověk,

oč větší nad člověka, kterého historii. od věků k věkům já nesu na svých plecích?

Když Bůh byl znaven, nésti kouli světa, jak mám ji nésti já, jen polobůh a člověk? Ó, těžká jest! Já cítím její váhu!

ó, těžká jest! Já cítím její trudy! Ne její – ale lidí, všech lidí trudy nesu, všech tvorů muky,

i vzrůst a vznik a pád a umírání, i smrt i konec všeho. A věčně stojím tady, všech živlů na rozhraní

a nesu svět. Kdo vystřídá mne nyní? Kdo vykoupí mne z bolestí a trudů?

Kdo může být a bude ten třetí? – Byl Herkul – síla, a byl Kristus – láska. Čím Třetí bude?

Já nevím – chvím se, však pevně držím.