Tím pláčem nymf, jímž druhdy za Adona
se chvěly lesy, posud vzduch se chvěje,
a bolem Venuše svět celý stoná
a větry, slyš, zní píseň beznaděje!
A plá-li krokus, je-li růže vonná,
to z upomínky zbožné jen se děje,
a luně ustoupí-li mraků clona,
déšť slzí bohů se to k zemi leje.
A jestli ještě milujících ústa
si najdou k sobě cestu v lásky žáru,
a jestli požitkem zas láska vzrůstá:
To pouze vše jest zbytkem síly oné,
jíž mluví božství v kusém antik tvaru
jak druhdy v kráse celé, bezúhonné.