Co divných snů tak za večerních chvílí
šlo otce mého hlavou kdys, mně zdá se,
že vžíti bych se moh’ v ně všecky zase,
ba cítím všecky, mojí krví pílí.
Ty žijí ve mně odleskem té síly,
jež símě štvané náhod ve zápase
v prsť vrhla plodnou, kam je ve ohlase
svých vděků zval mé matky profil bílý.
Tam sloučily se obojí sny ony,
já sebral je a žitím dál je nesu,
jsou záchvaty mé, křeče, visiony.
Jsou burné v poplach hřímající zvony,
jsou jeřábů sten, kteří tíhnou k lesu,
v němž jeseň rozžehla všech barev tóny.