Ten hustý vlas, před kterým Niagara
je malá ve svých kataraktech, těžký
na mohutnou šíj padá, oko kněžky
a démona tak divým žárem hárá.
V rtech oživuje lidstva pověst stará
o harpyjích, jichž náruč v lásce kruší,
a nestane, až vypit musí duši
se všemi plody léta, květy jara.
Jen krví milenců svých jesti živa,
tou syta snem se v nekonečnost dívá,
jak plaché děcko, lesní žena divá
chce rtem i okem říci taj své krásy,
však nemůž, němá hledí v příští časy,
tak tíží skráň jí husté její vlasy.