Kde vesmírem se záře tvoje lila a rosou kam jsi skanula a manou, ó kráso, edenská ty růže bílá, tam srdce tlukou ti a oči planou,
tam poutá v růže svět tvá božská síla! Tak Dewie, neznámé, prosté dítě, si ve knížecích zahradách kdys hrála, na assoka strom vyšplhala hbitě,
v klín trhala květ jeho a se smála. Ó kráso! provazy jsou tvoje sítě. Šel kníže Sally kol a zůstal státi, zřel tmavým listím stromů jako lunu
skrz tmavé stromy její tělo pláti. Kdos v jeho srdci rozchvěl lásky strunu, když svítit zřel ji, slyšel ji se smáti. Ó dítě Čandalů, syn krále králů,
při jehož narození liják rýže spad’ s oblohy, zúrodniv každou skálu, vše naplnil i paláce i chýže, ten božský, velký před tebou stál v žalu.
„Jsi dcerou boha nebo smrtelníka, já neviděl jsem v světě také krásy, tvé oko meč je, který v srdce vniká, a plameny jsou dlouhé tvoje řasy,
jež blahem chladí, když jim oko zvyká!“ „Jsem z kasty Čandalů a v prachu hynu!“ Však odpor marný, sám ji stáhl dolů, do zlatého ji vsadil palankinu,
na čelo svou jí vsadil aureolu, v svůj palác ved’ ji skryt v bambusů stínu. A když pak nahá v jeho síni stála, šla záře z jejích údů od úbělu,
že tmavá jízba světlem denním plála, z úst jejích tekla vůně mahanelu, jak promluvila nebo jak se smála. A toho zvěst dnem letěla a nocí,
v palácích záští, radost v chýžích sela, až doletěla ku králi a otci. Ten vyslal posly a jich ústa děla, co praví ústa přesily a moci:
Ó synu! pro něhož jsem palác zlatý dal vystavěti v Anarahdapuru, jejž zasypal jsem skvosty nad knížaty, jejž povznést chtěl jsem k slunci do azuru,
jak nésti mám teď balvan svojí ztráty? Já mlčel, když jsi jak strom caprok štědrý dal chudým, čím jsem dařil tebe, všecko; já mlčel, štěstí bylo s tvými bedry
a zázrakem kdys vítal tě bůh děcko. Tys každému byl stín, jenž znaven vedry. Žes ale za choť Čandalů vzal dceru, to neodpustím, mlčet nesmím k tomu,
brahmínů dítě za ženu ti beru a dám ti trůn, jen královskému stromu buď květem vonným a buď hvězdou v šeru! A odpověděl otci svému Sally:
Když pohozena perla na hnojišti, kde blázni jsou, jenž by jí pohrdali jen proto, že se v smetích, v kalu blyští? Kdo jinak než já jednal by, ó králi?
A ženu těhotnou když choutka chytí po jab’ku granátovém, bude klidna, když banán dáš jí? Jen když slunce svítí, květ otvírá se a tvář jeho vlídná
chce v slunce jen a zřídka v lunu zříti. Král zarmoutil se a děl ku brahmínům: Na její krásu podívat se jděte! snad její krása mého syna činům
se vyrovná, snad u ní naleznete vše, ku štěstí co slouží zemským synům. A nemá-li však to znamení spásy, pak rozpoutá se hněvu mého řeka! –
Šli brahmíni, a krátké přešly časy a byli zpět – leč každý z nich se leká; král pokynul a tak jich zněly hlasy: Ó králi mocný, slyš, Assoka-mala,
jak nazval ji tvůj syn, má zlaté tělo, zář line z něho sladká, neustálá, bok stejně hladký má jak prs a čelo, co kukuřice plod před námi stála.
Ó králi slavný, slyš, Assoka-mala má oči velké, modré, usmívavé jak mahanelu květy, jiskra hrála a zlatem blýskala v jich tůni tmavé,
a duše, duše bohů z nich se smála. Ó králi dobrý, slyš, Assoka-mala má nohy jak dva lístky vodní růže, z nich taká opojivá vůně vála,
že pták před hadem, před ní srdce muže; ty nohy své nám zulíbati přála. Ó králi vlídný, slyš, Assoka-mala má vlas modrému roven parasolu,
ten šlehá prs, jenž pod ním ční jak skála, a ve modravých vlnách splývá dolů – v ten vrhnout proud by duše má se bála. Ó králi zbožný, slyš, Assoka-mala
Syrie Kanthy miláček je svatý, a znamení, jež bohyně jí dala, jak hvězdu nese ňader nad poupaty. Ó šťastný syn tvůj, že jej chotěm zvala!
Tu podivil se král té svorné zvěsti a nastoup’ cestu uzřít div ten ráje a šel, a viděl, ocenil to štěstí nad všecky trůny, žezla Hymalaje,
div mohl božskou její krásu snésti. A žehnal jim, ač naplněný žalem, dal zlato jim a démanty a perly. Však děl: Syn mladší bude po mně králem,
ty musíš zříci královské se berly, když v její krásy žít chceš světle stálém. Jeť dítě čandalů; vol, láska moje vždy s tebou bude – moc tu a tam krása!
Vím, těžké, trapné pro tebe to boje; v plod zraje květ, když pel a lístky střásá, a krásnou nebude vždy žena tvoje. Leč Sally bez váhání zřek’ se trůnu,
rád nechal bratru koně, zbraně, slony, a v očích ženy své čet’ hvězdnou runu, již vepsalo tam božství bez záclony, v svém srdci chvět se nechal lásky strunu.
A bratr jeho stavěl věže, chrámy a paláce s bájnými lesy květů, kde proudy vod chrlily dračí tlamy, a kopal cisterny, byl divem světu,
a velký slávou, vesmíru byl známý, co Sally tiše seděl u tvých nohou, tvé krásy trhaje květ zlatolistý, ó dítě snů! Jak motýl pod oblohou
táh’ duší mou tvůj fantom tich a čistý, těch ideal, jenž milovati mohou. A v knize mé, kde spor a vášeň hučí, kde válka, lačný túr, se zmítá řevem,
jak mahanelu květ v ruinách pučí, mně v duši sladkým vyrostla jsi zpěvem. Svět padne kráse přec jen do náručí!
Cookies on Poetry Cove