Ve stínu stověkých bříz na kameni
plá oběť smírná, dýmu proužek hravý,
jak sloup se vznáší ve stromu dóm tmavý,
kde uhasíná smutné světlo denní.
Jak fantomy, jež kouzlí věštce snění,
řad postav táhne sem, jich bílé hávy
tmou ostře svítí; průvod teď se staví,
a tichou nocí zní jich tiché pění.
Hvozd naslouchá. Noc v bázni dech svůj tají,
co k hvězdám vroucí modlitby se nesou
k Zévovi, Demetře i Proserpině.
Před obětí tou celý svět jest bájí
a život snem, v němž v sladké tuše líně
jen ptačí hnízda na větvích se třesou...