Ó mistře Ludvíku, má duše plesá,
když mohu nad tvou knihou šťasten sníti,
tys pouze znal a věděl, co je žití,
že rozkoš jeho větší nad nebesa.
Z tvých veršů vane chlad a vůně lesa,
tam se skal kaskad brillanty se řítí,
tmou letní noci nahá těla svítí
žen, kterým s boků poslední šat klesá.
Tam plný rosy květu každý kalich,
tam slunce svit na hroznech namodralých
na brokátu se chví a na purpuru.
Jak skřivan letí smích tvůj do azuru
a perlami dští na tvých veršů růže,
jen Rubens tobě „bratře“ říci může!