V mládí a veselí šťastně si vyjeli, jim z lodě průčelí Orfeus pěl;
přes moře hladinu při tanci delfinů až v nebes výšinu zpěv jejich zněl!
Moře jak bez hrází! když měsíc vychází, z číše noc rozhází perly hvězd tmou;
vzduch dýchal lahodou, nadějí, pohodou, nadšením, svobodou ňadra se dmou!
V mládí a veselí my také vyjeli, bázně jsme neměli, přátelů tlum;
v minulost ještě zřím, soudruhům veselým jak zlatá včela rým v kalich pad’ snům.
Po letech kolik z nás zůstane věrných as, k té zemi čarných krás čí dojde člun?
Červánků hasne pruh, po druhu mizí druh, slabě skrz bouře ruch zní hlahol strun!
Jeden z nás do mraku, duch plný zázraků, vylít’ jak z oblaku skřivana let;
lem křídel zlacený bleskem byl schvácený – žel! padl ztracený jak skřivan zpět.
Jiný v svém šveholu, v naději bez bolu, smích v písně hlaholu, plameny – zrak –
u kterých pouští teď buší, hnán v ledů změť, o věčna tmavou zeď mdlý jeho vrak?
Jiného srdce tluk všedního žití hluk přehlušil v nesouzvuk, umlk’ a ztich’;
v podvečer v jeseni při větru kvílení na krbu v plameni zřím duše jich!
Řidne a zhasíná zpěvná ta družina, nadšení usíná a bledne líc;
ti, jejichž zvoní zpěv skrz moře bouř a řev, vlastní pláč, vlastní hněv neslyší víc!
Ve srdcích ztuhnul žár, žluč padla ve pohár, všem byl, ach! zpěvu dar danajský hod;
lítost jen zbyla jim a zlatá včela, rým, na místo medu zlým ostnem je bod’.
Ve bouře objetí nechci lkát, úpěti, seč jsem chci držeti kormidlo výš;
snad přece soumrakem ukrytou oblakem vykoupen zázrakem uzřím tu říš!
Když mi dal nadšení v mrazu a plameni, ve vášní soptění neznámý bůh,
dá mi též sílu snad bouři té vzdorovat, skonejšit v smír a lad vír sporných tuch.
Vítězem nechci být, z dálky chci pouze zřít v červáncích jitra skryt země té lem;
poslední síly vzmach napnout a zlíbat blah šťastné té země práh mroucím juž rtem!
Cookies on Poetry Cove