Arete.

Arete, krásná Aristippa dceř a hrdá jako Juno, si vyšla večer v háje tmavou šeř, kdy vycházíš ty, luno!

A před tvou tváří, která symbolem je smavé Afrodity, jí splýval s rtů hrdosti plápolem ten smělý hovor hbitý:

Slyš, holoubků jež párem tažena svět držíš pod svou nohou, já nechci býti láskou blažena jak všecko pod oblohou!

Nechť každý lká pod sladkým tvojím jhem, mře, zmítá se a svíjí, dceř otce filosofa hrdá jsem, tvou zhrdám poesií.

Tvou zhrdám něhou, tvými plameny, myšlence zasvěcena já nechci nikdy muže rameny být k loži přivlečena!

Já velké zasvěcuju Palladě svůj celý život čistý! – V tom divný ševel zvučel po sadě jak chechtot mezi listy.

A rázem blízký rozdělil se keř, v něm svítilo dvé očí, než ohlédne se Aristippa dceř, faun starý z něho skočí;

je hrozný, plný prachu, na bradě má ještě zbytky pěny: Já slyšel, cos tu lkala k Palladě, ó křehké slovo ženy!

I prchá Arete a za ní on, juž přižehnul ji k hrudi, dech jeho cítila a lásky zvon ji náhle ze sna budí.

Kde faun jest? – Zmizel. Ale jeho dech otrávil její duši; teď vášně palný a neznámý žeh jí mozek v hlavě suší.

Teď cítí jen, že musí milovat a muže za objetí že dá i život! Sama v divý chvat za faunem v houští letí.

A na měsíce ploše zářivé hle velká, obrovitá plá Afrodita! V tváři hněvivé jí zlobný úsměv kmitá.

Ví, kořist vyrvala juž Palladě, svůj prohlíží lup jistý, a divný ševel zvučí po sadě jak chechtot mezi listy.