Od nepřátel byl Sachar poraněný,
na lůžku ležel, zimničný žár v ráně;
kdys obrátil se k lože levé straně,
a slyšel zvenku hovor svojí ženy.
„Co zkusím s ním, jen pláč a kvil a steny;
by pošel juž!“ – i odvrátil se maně.
„Kéž uzdraví jej věčná milost páně!“
hlas matčin z pravé slyšel roztoužený.
Pak bylo ticho. Sachar v dumy ztrácel
se myšlenkou; co slyšel nyní právě,
víc pálilo než rána v jeho hlavě.
Strh’ obvazek s ní, než však vykrvácel,
na plátno stanu napsal krví svojí:
„Jsem zcela, matko, zdráv dle vůle tvojí!“