Vy, kteří stínů ve závoji
se vznášíváte před námi,
a lákáte zpět k míru zdroji,
proč lze nám z bídy tůně bezdné
se dívat v oko vaše hvězdné
jen mlhami, neb slzami?
Jste duše těch, co v hrobě tlejí?
či oněch, kteří přijdou v svět?
Kdož ví? Jak chodce po šlépěji
se sklání tráva a zas vstává,
jak listí v zimě opadává
neb svadlý květ, tak váš je let.
Ó tajuplné, svaté stíny,
ať ženy nebo andělé!
kéž vždycky smír, ne výtku viny
lze duši, unavené bděním,
když zlekána k vám hledí s chvěním,
číst nesměle vám na čele!