Ty srdce mého lidu, loutno zlatá!
čí prsty, žel to, v strunách tobě hrají?
Jen vzlyk a ston, skřek plachý vydávají,
jak můž’ jen bolest, zoufání a ztráta!
Ty srdce mého lidu, váso svatá!
Žel, vůně ducha, jež se v tobě tají,
že chátře v posměch marně vyvětrají,
co plivají tam ústa její klatá.
Ty srdce mého lidu, rajský ptáku!
jenž nosil prorokům chléb ve zobáku,
chléb síly, jarosti a poesie;
kdo otrávil ti pastvy tvé a zdroje,
že’s oněměl, že pouze křídlo tvoje,
zkad stéká krev tvá, žalně v nebe bije?