Jsme dlužni antice víc, nežli víme.
Proč umění by mělo být jí cizí?
Ten kmen má v sobě světy živné mízy,
on jara nemá třeba – to v něm dříme.
Však moderností když se unavíme,
jak věky před námi zpět v zdroj ten ryzí
se vrátíme, a čas, jenž modu sklízí,
co její dědice nás uzří přímé.
Bylť člověk vždycky týž, ať válčil s bohy,
ať smál se nad amforou vína plnou,
ať opíjel se krásou, štěstím, slávou:
Vždy čelem u hvězd, nechť vlek’ blátem nohy,
a modernost svou neobrátí vlnou
jej vzhůru nohama a v bláto hlavou.