Opět je tu. Jako kdys u Homéra
směje se zas zářícím sluncem zlatým,
nivou sije podléštky, petrklíče,
ve kštice thují,
dubů, jilmů, v jalovců trsy dýše,
čechrá všecky, probíhá mladou travou,
rosou vlhké osouší nožky bílé
pachole – Jaro!
Ty je nezříš. Dusivá drží hlína
Tvoje ústa bohatá sladkým zpěvem,
ztichl’s navždy, nedočkal’s více plesných
paianů jeho.
Marně zvedám, knihu Tvou pročítaje,
plný kalich vršitý v Tvoji poctu,
marně Jaro přes rámě mé se shýbá,
zvědavě hledíc.
Zří jen slzu, do číše která padá,
stopy zří jen Myšlenky prchající,
jak zde všecko uniká, mizí, přejde
láska i sláva!
Co víc říci? Hučte jen, odpoutané
řeky, slapy, zatlucte, slavíkové!
Jaro je tu! Antické jaro dávné
s květů svých thyrsy!
Žel, že rovněž s lítostí smutnou po těch
v Hades kdož dnes schýlili bujné hlavy;
takto číši radosti zkazí vždycky
jediná krůpěj!