Jo, Evoe! Jest velké jaro tady!
Květ prší deštěm s mandloňových stromů
a zlatý směje se z ryh skalných lomů
jak vína kapky z fauna zdrané brady.
Jo, Evoe! Pojď, půjdem do zahrady!
A budem zpívat! Komu? – Pranikomu!
Jak hrdliček smích v rachot jarních hromů
náš vpadne zpěv do nářku Oready,
jež kvílí kdesi žalně po Adónu
a neví, že juž vstal se sluncem v očích,
že trhá vítěz černých mračen clonu!
Jo, Evoe! Teď nemá lýra tónů,
co květů máme oba ve vrkočích...
Ó zpívej, výskej, v moři blaha tonu!