Středem bělokorých bříz a hnědých buků
valný ručej splývá sklonem žírné půdy,
kde břeh druhý, stádo bloudí v pestrém shluku,
zvonky cinká, drtí oráč hrudy.
V popředí dva jilmy mocně rozložené
pojí k baldachýnu obrovské své snětě,
snivý chládek že tu v trávě pokosené
dýše ve tvář chodci v nejparnějším létě.
Vzduch je čistý, z dálky voní tymiánem,
dobře zná ta místa hnědá, plachá včela,
v ten kout zbloudí ráda do jetele s ránem,
v sluch zní její nota, jak v snu zabzučela.
V kytkách stromů sloupkem dýmu označená,
že ji sotva hádáš, stulena jest chata,
u břehu se kupí zlatá řeky pěna,
travou před chvilkou se mihla dryád pata.
Vše spí ve pohodě čisté, homérické,
větru šum zní, jako píšťala když zazní:
Vítej, krásná chvíle, krátké štěstí lidské,
okřej duše moje v božské ticha lázni.