Ta píseň smrti, každý z nás ji pěl
na dráze žitím, ten víc a ten méně,
ať zaprodal se slávě nebo ženě,
ať lávou tavil se, ať ohněm vřel.
Kdo setřel stín nám se spocených čel,
když v nic jsme zřeli v kosmu valné změně,
když, roven prachu aneb mořské pěně,
pel ideálu prch’ a odletěl?
A v posled žití takým, jaké jest,
jsme vzali s vyhlídkou na říši hvězd
neb na Nirvanu, resignací bledí.
Ty’s o krok dál šel nežli Leopardi,
svou duši rozbil’s, vasu plnou nardy –
Však rána z bambitky – je odpovědí?