Jsou květy, které rostou pouze v stínu
a z vlhkosti svůj celý život pijí,
pak v sebe vnoří se a tiše žijí
se sklánějíce v tmu a prohlubinu.
Však v květů jejich monotonním klínu
se vždycky rosa stkví, jež nepomíjí,
jak perla by se smekla s vlasů, šíjí
nad nimi přeletěvších cherubínů.
To láska jest. Ty jak chceš v světa shonu
ji nazvi, láskou k tvoru nebo k Bohu,
jen míti ji, tvé srdce rovno zvonu.
Jí v ústraní svém prostým ptákem tikej,
na foru kaž ji, orkanem ji vzlykej,
byl’s vše, když řekneš, dám, co dáti mohu!