Když Kalif Omar dobyl Damašku, jel do města ne v slávě vítěze, leč na mezku jen, jeho trofejí to bylo stádo bílých holubů,
jenž vždycky jako prapor proroka na pochodech mu táhli u hlavy. Před hlavním chrámem Jana Křtitele slez’ ihned s mezka a pak bosonoh
se blížil k velebnému portálu, jej otevřel a hlasem velkým vzkřik’: „Jak otvírám zde tyto veřeje, tak víře prorokově celý svět
buď otevřen!“ pak vešel do chrámu a holubů dav hned se umístil na zvonicích a v chladné předsíni a svatí, kteří portál střežili,
za hnízda půjčili jim rukávy říz kamenných a tmavé výklenky, v nichž stáli žehnajíce Damašku. Když od modlitby kalif pozvedl
tvář bledou, na níž ležel skroušeně, stál před ním římské církve patriarcha ve skvostném havu zlatem protkaném; vous bílý splýval jemu na prsa
a ve štoly se ztrácel safirech a zlatá berla plála topasy. A světa dobývatel bosonoh se díval na kněze pln podivu.
– Vždy s tebou mír buď, sluho proroka! děl patriarcha. – Sluho Isy též, buď s tebou mír! děl Omar poklidně. – Tys víře svojí chrám náš otevřel,
děl patriarcha, uznat musíš přec, že v Damašku jest více křesťanů než moslemů, a považ tedy sám, kde máme konat bohoslužbu svou!?
– Rád uznávám to, pravil kalif hned, a rád tvé požadavky vyplním! A berlu biskupovi z ruky vzal a rozdělil chrám na dvě půlky ní
řka klidně: Levou čásť si necháme a vy podržte pravou; libo-li, vy pravou volte, druhou vezmu já. – To nemožno, děl mračný patriarcha,
ty nedáš naší znectít modlitbou a obřady svou víru, nemůžeš chtít rovněž, aby muezinů zpěv zněl v žalmů bohozvěstné hlaholy!
– Jak zneuctívat? dobře nechápu, kdo boha ctí, ať jakkoliv jej ctí, urážet nemůž nikdy druhého. – A kdyby, patriarcha namítal,
dle tebe tvoji též se řídili, jest neslušno, holubů vrkání, šum křídel jich a ruch a stálý shon by svaté ticho našich tajemství
zde rušily. – Věř, větší daleko před tváří lidí spřádá tajemství bůh zástupu, děl kalif poklidně, a nejen tvorů jeho, horší věc:
hlas lidský, zbraní třesk a hněvný svár a záští jeho dílo provází a bůh jest spokojen. Tak zůstane, jak řekl jsem, půl chrámu naše jest
a vaše půl, vol rychle, kterou chceš pro lidi svoje! Vstal a odešel. Noc přišla; patriarcha v dumách bděl, bděl rovněž Omar, oba náhodou
cit stejný jal a každý nevěda o druhém k chrámu cestou zaměřil. Byl osvětlen – to divné bylo jim, a zpěv zněl tam tak sladce líbezný,
a vodomety snivě šuměly, a holubů v to znělo vrkání, a luny bledé bílé paprsky se v oknech v barvách duhy lámaly.
A patriarcha vešel do chrámu a Omar též a oba užasli, neb každý viděl davy andělů, jak v chrámu obou částech společně
na božích službách v míru trvají. A patriarcha viděl anděly dle bible v chrámu části moslemské, jak na kolenou boha velebí;
a kalif viděl v části křesťanské zas anděly dle zvěstí koranu se modlit svorně k boha oslavě. A v chrámu prostředku se potkali
a slzíce si stiskli pravice a pochopili svoje zjevení. Od chvíle té po sedmdesát let v Damašku v chrámu Jana Křtitele
bůh jeden ctěn byl dvojím vyznáním a svornou myslí k spáse věřících.
Cookies on Poetry Cove