Světlý andělík
nad kolébkou žití
slíbal děcka rtík,
a to začlo píti;
bílý byl, měkký matčin prs
jak bílých růží vonný trs,
jak leknín nad vodou svítí.
S děckem potom rost,
ved je do přírody,
děl: „Buď ráje host,
tvé jsou hvozdy, vody,
tvým plod země s ovocem, moře jest,
tvým ve kšticích noci šperky jsou hvězd,
tvým dílo věčné té shody!“
Dívku dal mu pak,
skráň jich k sobě sklonil,
slunce vrh’ jim v zrak,
řízou oba clonil,
nad nimi veliký jak Bůh stál
a křičel: „Žití jsem vladař a král,
bych z rodu je do rodu ronil!
Jde-li na mne stín,
v propast zpět jej hodím,
každý velký čin
k výším zdaru vodím,
Smrt hází velké s vrcholů v dol,
já malé vyvádím na vrchol,
jsem věčný, věčně že rodím!“